Orson Scott Card: Zakletá

V okamžiku, kdy desetiletý Ivan narazí v hustém lese Karpat na tajemnou mýtinu, se jeho život navždy změní. Na vrcholu podstavce uprostřed mýtiny spatří ležet krásnou zakletou princeznu Katarinu, kterou hlídá tajemná nestvůra, jež ho zažene na útěk. Nyní je Ivan americký postgraduální student, který před sebou má slibnou budoucnost a je zasnoubený s ženou svých snů. Přesto stále nemůže zapomenout na ono setkání, i když se sám sebe snaží přesvědčit, že to byl pouze výplod dětské fantazie. Poté, co se vrací do rodné země, najde i tajemnou mýtinu.

Tentokrát však neuteče. Tentokrát probudí krásnou princeznu polibkem… a vstoupí do světa, který zmizel před tisícem let. Napínavý a vtipný příběh o střetu různých světů i kultur. Zakletá je originální román o lásce a osudu, jež překonají staletí… a o temné síle, která je pronásleduje celé věky.

Jak se z databáze knih zdá, bylo hodně lidí tímhle příběhem dost překvapeno, protože čekali něco jiného. Problém možná je, že jsme uvykli takovému přívalu romantických fantasy příběhů že náš překvapí, když pohádka o princezně taková není. Já sama zklamaná nejsem, s ohledem na autora jsem nečekala žádnou young adult romantiku.

Váňa je docela sympaťák, vědec a sportovec. Člověk, který je trochu rozpolcený mezi Ruskem a Amerikou, ateismem, židovstvím i křesťanstvím. V jeho současnosti je perspektivním mladým mužem na ženění a zdatným desetibojařem. Pak políbí princeznu, dostane se do její doby a v očích lidí z princeznina králoství je z něj rázem zhýčkané budižkničemu. A princezna mu to dává sežrat, protože je tak trochu semetrika z 9. století. Než příběh doputuje k šťastnému konci Ivanovi nervy si docela užijou.  

Postavy občas nejsou sympatické, nicméně s tím se u čtení dokážu většinou srovnat.  Reálie středověké ukrajinské vesnice jsou uvěřitelné. Vyskytuje se tu i humor je sice chvílemi trochu černý a suchý, ale je tam a smála jsem se docela často.

Obdivuju, jak si autor  poradil s ukrajinským a ruským folklorem a oceňuju že docela pěkně probruslil  cestováním časem i všemi těmi osudovými předurčeními.

Ano, příběh je překombinovaný, a možná by mu prospělo, kdyby byl o něco kratší, přesto mě kniha nenudila a klidně bych ji doporučila ke čtení někomu dalšímu. 

Vazba i grafika se mi líbila, i když  by mě zajímalo, co na obálce dělají ty téměř neviditelné listy marihuany. Kaštan přeci vypadá jinak, a než jsem začla číst dovádělo mě to myšlenkově úplně jinam.

A co je opravdu impozantní? Seznam literatury ze které autor čerpal v závěru knihy.